|
Ing. Václav Zemek: Historie zlatodolu Roudný.
Z l a t o d ů l R o u d n ý
Letecký snímek, dole kalojemy a louhovna, vlevo lanovka a 'horní hotel', vpravo šachta Václav, uprostřed úpravny, asi 1925. Archiv Ing. Václav Zemek.
1.Úvod
Roudný náleží mezi nejvýznamnější zlatonosné lokality v Čechách a zároveň i nejdéle využívané. Na rozdíl od jiných, jako jsou například Jílové u Prahy nebo Kašperské Hory, spadá začátek velké exploatace tohoto ložiska až do konce 19., respektive začátku 20.století. V té době byl Roudný nejvýznamnějším zlatodolem ve střední Evropě a ve 20. letech 20. století měl i nejvyšší těžbu zlata v celé Evropě. Rovněž jako jediný český zlatodůl v novodobé historii byl po většinu let provozu ziskový, i přes nepříznivé vnější vlivy (světová válka, nízká cena zlata). Odhaduje se, že doposud bylo na Roudném vytěženo více než 7 t zlata (písemně doloženo 5,9 t). Zájem o toto významné ložisko nepominul ani dnes, kdy není hornicky využíváno.
Celkový pohled od lesa 'Boroviny', v popředí kalojemy, za nimi úpravny, asi 1930.
Archiv MVDr. Jiří Hostek.
2.Historie
2.1.Nejstarší dolování
Prvopočátky dobývání zlata v okolí ložiska Roudný spadají pravděpodobně už do období keltského osídlení (Na nedalekém Blaníku bylo keltské opidum). Zlato se především rýžovalo na řece Blanici a jejích přítocích. Rýžování zlata zřejmě s většími či menšími přestávkami pokračovalo i v následujících obdobích, kdy v důsledku příchodu německých těžařů vzniklo městečko Kamberk (Karrenberg). Ve středověku, kdy němečtí kolonisté byli z větší části nahrazeni českým obyvatelstvem, se postupně zájem těžařů přesunul i na primární ložisko - Roudný. Z této doby pochází rovněž první písemná zmínka týkající se dobývání zlata na Podblanicku. Jedná se o listinu krále Jana Lucemburského z roku 1337, kterou zastavuje některé královské zlaté doly panu Petrovi z Rožmberka. Mezi výčtem míst je jmenován i Karrenberg (Kamberk). Tato obec se nalézá nedaleko Roudného, který leží na území, které ve středověku náleželo ke Kamberku. Je tedy pravděpodobné, že zmínka o zlatodole se vztahuje přímo na Roudný. Pro tento fakt svědčí i četné pozůstatky starých středověký děl, která byla zastižena novodobou těžbou v podzemí(například úzké chodbičky a dobývky na patře 60 m v šachtě Václav) nebo některé pozůstatky na povrchu (část pinek v takzvaných "Propadlinách", povrchový odkliz "Velký obval", haldičky po propírání rudy apod.). Dalším nepřímým důkazem středověké těžební činnosti je románský kostelík v Libouni (necelé 2 km severně od Roudného), který podle lidového podání zbudovali horníci. Také je známo, že v té době v kraji působil jílovský důlní podnikatel a kutnohorský mincmistr Jan Rotlev, který byl i patronátním pánem libouňského kostela a kostela v Kamberku a vlastníkem tvrze v Kamberku. Dobývání zlata na Roudném bylo pravděpodobně na delší čas přerušeno za husitských válek. Odhady zlata získané v tomto období hovoří o množství asi 1500 kg.
2.2.Auergsperské období
Další údaje o těžbě na Roudném chybí až do druhé poloviny 18.století. Z let 1769-1804 se totiž zachovaly údaje o odvodech zlata z dolů u Libouně (Roudný) do pražské mincovny. V té době zde těžbu prováděli vlašimští Auerspergové, kteří Libouň i s Roudným vlastnili. Těžba probíhala výhradně hlubinným způsobem. Ložisko bylo otevřeno dědičnou štolou Marie Josefa a několika šachtami - Václav, Michal, Kristýna, Pavlína, František, Josef, dále pak jižněji položenými šachtami Karel a č.5, které s ostatními nebyly spojeny. Ročně se průměrně získávalo přes 600g ryzího zlata, přičemž vrcholů bylo dosaženo v roce 1777 (2069g) a v letech 1789-1792 (1377, 1279,1488 a 1021g). Vytěžená ruda se dopravovala ke zpracování do puchýrny u rybníka Strašík, později (po roce 1794) do nové stoupovny u Louňovic. Z období auergsperské těžby pochází také důlní mapa (1788-1790) jílovského odborníka Jana Fischera, který byl na Roudný pozván za účelem návrhu nové hlubší dědičné štoly, která by lépe odvodňovala důl než štola Marie Josefa. K její realizaci však již nedošlo. Po roce 1800 výtěžek zlata výrazně klesal v důsledku vyčerpání zásob rudy dostupných tehdejšími technickými prostředky. V roce 1804 pak těžba zcela ustala. Bylo celkem získáno více než 21 kg ryzího zlata a bylo dosaženo hloubky 85 m.
2.3.Roudný za Stantiena a Beckera
Téměř celé 19. století byl důl opuštěn. Teprve zásluhou českého geologa prof. Františka Pošepného došlo k obnovení zájemu o Roudný. Na základě jeho zpráv zahajuje na Roudném dne 1.května 1893 práce firma Stantien a Becker z Berlína. Nejprve se pracovalo na staré štole Mořic v údolí Ramenského potoka. V roce 1894 byla pak na severozápadním svahu založena nová šachta Jindřiška. Ta byla potom propojena se starou šachtou Václav, jejíž ohlubeň je situována těsně pod vrcholem kopce Roudný.
V popředí vlevo 'dolní hotel', za ním areál šachty Jindřiška, asi 1926.
Archiv Ing. Václav Zemek.
Těžba byla zahájena roku 1896. Hlavní těžní jámou byla Jindřiška, u které byla na povrchu postavena malá úpravna, kde se provádělo rozdrcení rudy pomocí stoup, potom amalgamace a mechanické rozdružení. Část vyseparované rudniny (především sulfidy) se odesílala na zpracování do Fraibergu. Zlatý amalgám se zpracovával na Roudném. K dalšímu rozvoji na Roudném došlo poté, co hlavní vlastník Moric Becker odprodal svůj podnik na těžbu jantaru v Palmnicken ve východním Prusku a věnoval se plně Roudnému. Jeho aktivity však přerušila náhlá smrt v roce 1901. V letech 1896-1901 bylo získáno 111,713 kg ryzího zlata.
Celkový pohled od 'propadlin', vlevo šachta Václav s drtírnou, vpravo stoupové úpravny, asi 1905. Archiv Ing. Václav Zemek.
2.4.Období největšího rozvoje těžby
Společník ani Beckerovi dědicové nejevili o zlatodůl zájem a tak byl závod dán do dražby. Posléze jej v roce 1903 koupila za 600 000 marek (720 000 rakouských korun) anglická společnost, jejímiž hlavními představiteli byli Harbert Stanley Sugden a Dr.Albert Fischer. Tato společnost do dolu investovala značné prostředky, které byly použity na modernizaci důlních zařízení a výstavbu nových úpraven. Stavělo se dle projektu Ing. R.Ruoffa, který vycházel ze zkušeností z traansvalských dolů. Rekonstrukce a nová výstavba (nové úpravny byly postaveny na svahu Roudného vedle ohlubně šachty Václav) probíhaly v letech 1903-1904. Slavnostní znovuotevření se uskutečnilo dne 10.9.1904. V prvních měsících obnovení těžby se dobývalo cca 6 kg zlata za měsíc, ale těžba vzrůstala a později se pohybovala už kolem 30 kg měsíčně. Důl nyní zaměstnával kolem 400 dělníků. Hlavní šachtou byla nyní jáma Václav a Jindřiška sloužila už jen jako větrací. Těžba pokračovala rychle do hloubky. V roce 1905 bylo, vzhledem k šikmo upadajícímu ložisku, nutno ve hloubce 170 m založit slepou jámu Albert (později Aleška). Tato šachta leží západně od šachty Václav.
Elektrocentrála s hlavním parním strojem, 1930.
Archiv MVDr. Jiří Hostek.
Práce postupovaly rychle do hlubiny a v roce 1912 bylo založeno patro 300m (před tím 260, 230 a 200m). O rok později těžba kulminovala a to výtěžkem 325 kg ryzího zlata. Příchodem první světové války došlo k částečnému úpadku těžby. Odrazilo se zde několik nepříznivých faktorů. Angličtí vlastníci byli po dobu války odloučeni od svého závodu (Anglie byla nepřítelem Rakousko-Uherska), dále byla část dělníků odvedena na frontu a v neposlední řadě narostly ceny materiálů a paliv. Vše se negativně projevilo na růstu nákladů na těžbu. To vedlo ke stavu, kdy byly těženy jen bohatší části ložiska a méně vydatné rudné partie se znehodnocovaly zakládkou. Rovněž nebyly prováděny nutné investice a nové otvírkové práce. Celkově nepříznivá situace vyústila v roce 1922, kdy pro nízké světové ceny zlata se těžba stala nerentabilní a provoz byl dočasně zastaven. Po obnovení těžby v roce 1923 se stále více projevovala nutnost nových investic do modernizace dolu a otvírky nových zásob, neboť ty se stále jen dotěžovaly na již rozfáraných patrech (obzory: 60, 112, 170, 200, 230, 260, 300, 330, 360, 380 a 400 m). Anglická společnost však již nechtěla potřebné prostředky uvolnit, snad z důvodu obav z menších zisků.
Amalgamační stoly.
Archiv MVDr. Jiří Hostek.
Nakonec byl důl v roce 1929 prodán francouzsko-belgické společnosti v čele s Augustem Blachonem z Romans. Menší podíl si ponechali i původní vlastníci. Naděje na nový rozvoj vzápětí vystřídalo zklamání, neboť jak se ukázalo, noví vlastníci nedisponovali potřebnými finančními prostředky na nové investice. V roce 1930 bylo ještě založeno patro 450m, ale zanedlouho potom byla těžba zastavena a rovněž úpravny přerušily činnost. Následně pak byla propuštěna většina zaměstnanců. V letech 1904-1930 bylo vytěženo 660638 t rudy a bylo získáno 5770,16 kg ryzího zlata.
Louhovací kádě.
Archiv Ing. Václav Zemek.
Areál šachty Aleška v roce 1956.
Archiv Ing. Václav Zemek.
2.5.Od ukončení provozu do roku 1945
Po zastavení provozu na Roudném následovala četná jednání mezi československou vládou a zástupci vlastníků, která však nebyla úspěšná. Do roku 1931 byl důl udržován v provozuschopném stavu. Potom se přestala vyčerpávat voda a důl se zatopil. V roce 1934 byla ve Francii utvořena nová těžební společnost Roudný gold mine limited, která převzala Roudný. V jejím čele však opět figuroval A.Blachon. V tomto období se vykonaly některé menší investice. Důl byl připojen na elektrickou síť, byly objednány nové stroje, pro které byly připraveny fundamenty, a šachta Václav byla nově vydřevena až na hladinu zatopení. Také byly činěny různé pokusy o využití úpravárenských kalů, které byly po dobu těžby deponovány do kalojemů, a které obsahují určité množství zlata (odhady hovoří až o 700 kg). K obnovení těžby však už nedošlo a to především vlivem ekonomicko-politických změn koncem 30.let 20.století. Francouzská těžební společnost si však udržela Roudný, i přes pokusy o vydražení, až do začátku války, kdy jej převzalo tehdejší ministerstvo prací. V roce 1941 přechází bývalý zlatodůl Roudný pod Protektorátní správu kutacích pracích v Libouni-Bořkovicích. Jsou opravovány budovy a začíná se s průzkumem okolí ložiska. V letech 1942-43 je demontováno zařízení z bývalých úpraven. V roce 1943 jsou obnoveny práce na štole Barbora, která byla založena v roce 1915 za účelem průzkumu východního okolí ložiska. Dále je severovýchodně od jámy Václav vyhloubena průzkumná šachtice č.1 a je také ražen západní překop ve staré štole Mořic. Na šachtě Václav jsou pak prováděny přípravné práce na odčerpávání vody z dolu. Koncem roku 1943 je zahájeno čerpání. Do roku 1945 se podařilo odvodnit důl až na patro 170 m, pak byly práce přerušeny.
Bývalá hornická kolonie, 2000.
Foto Ivan Rozkošný.
Bývalý 'horní hotel', nyní Ústav sociální péče, 2006.
Foto Ivan Rozkošný.
2.6.Období od ukončení války do současnosti
Po skončení války se na Roudném nepracovalo a až na poradě na ředitelství Příbramských rudných dolů, která se konala 4.6.1946, bylo rozhodnuto o obnovení kutacích prací. V první fázi bylo nutné provést proražení slepé jámy Aleška (Albert) na povrch, neboť jáma Václav byla vlivem závalů nesjízdná. Současně byly prováděny odvodňovací práce a geofyzikální průzkum. Prorážka se zdařila v roce 1948. V dalším roce byl důl odvodněn až na patro 230 m. Hlavní zmáhací práce probíhaly na patrech 90 a 112m. V roce 1950 se těžiště prací přesouvá na patro 170m, kde je zpřístupňován prostor takzvané "černé kuchyně", kde byly v období těžby bohaté rudní partie. Pracuje se i na štole Barbora. V následujícím období dochází ke krátkému rozkvětu. Je postavena nová těžní věž nad šachtou Aleška, je zřízena knihovna a četná další zařízení pro dělníky. V roce 1952 však nastává výrazné omezení průzkumných prací a část zařízení je odvezena na jiná pracoviště. Činnost se omezuje na zmáhání šachty Aleška, která je vypravena na patro 360m. V tomto roce také dochází k reorganizaci a kompetence přecházejí z podniku Rudné doly na Západočeský rudný průzkum n.p. Praha. V dalších letech je důl vyčištěn až na patro 450 m a je založeno nové patro 480 m. V posledním roce průzkumů v roce 1956 je dosaženo konečné hloubky 510 m. Ještě je v "Propadlinách" ražena průzkumná štola č.3 a je také vyhloubena šachtice č.2. Na posledním založeném patře 510 m jsou realizovány vrty. Do konce roku jsou pak provedeny likvidační práce a tečkou za průzkumy je pak závěrečná zpráva výpočtem zásob rudy. Na jejímž základě bylo rozhodnuto prozatím těžbu neobnovit.
I přes toto rozhodnutí zájem o Roudný zcela neustal. V 60. letech 20. století byla na povrchu ložiska prováděna nová geofyzikální měření. Tyto pokračovaly i v období let 1976-79. Další povrchové průzkumy proběhly v 80. letech. Jednalo se především o geologické mapování a geochemické, šlichové a geofyzikální měření. Dále byly realizovány i některé vrtné průzkumy. Další práce se prováděly v letech 1987-90. Převážně šlo o odběry vzorků pomocí vrtů. V 90. letech projevilo zájem o průzkumy na Roudném několik soukromých firem. Jednalo se o: McHarrison, Fargo Minning a Prisma. Ani jedné z uvedených společností nebyl průzkum a případná následná těžba povolen. V současnosti je ložisko opuštěno, avšak prognózy udávají zásoby až 30 t Au.
Bývalá vilka ředitele zlatodolu Roudný, nyní Ústav sociální péče, 2006.
Foto Ivan Rozkošný.
Zbytky tyglíků na tavení zlata a keramické misky z laboratoře s titulní stranou publikace Ing. Václava Zemka o Roudném. Foto Ivan Rozkošný.
Kontakt na autora článku: vaclav.zemek@mesto-vlasim.cz |
|
