| Aktuálně | Rozhledna | Velký Blaník | Malý Blaník |
PřírodaPověstiZákladní kámen NDFotoDobové pohlednice
Velký Blaník je národním symbolem naděje a víry v lepší budoucnost. Tato hora je opředená spoustou zajímavých pověstí. Nejznámější a jistě také nejčtenější je pověst o bájných blanických rytířích, kteří odpočívají uvnitř hory. Až českému národu bude nejhůře vyjedou rytíři z hory a českému národu pomohou. Ale existuje mnoho dalších pověstí o Blaníku a o setkání lidí s blanickými rytíři.
Mezi lidmi je rozšířená pověst O vozkovi, ovčáku, děvečce a ovečce v Blaníku. Pověst se skládá ze tří částí. V první se dozvídáme o vozkovi, který jel s koňmi domů z mlýna. Cestou uslyšel troubení a hlahol vojska. Jeho koně se splašili a za tímto hlaholem běželi. Vběhli i s vozem a vozkou do hory Blaník a zde zůstali s vojskem uvězněni 10 let. Po návratu vozka nemohl uvěřit že strávil tak dlouhou dobu v hoře a vypravoval, že v Blaníku spí rytíř Vok z Rožmberka.
Druhá část pověsti se věnuje ovčákům a jejich vyprávění o setkání s rytíři v hoře Blaník. Většinou je tato část pověsti založená na odloučení se jedné ovečky od stáda. Ovčák nebo jeho pomocník si toulavé ovečky všimnou a snaží se jí dohonit. Ale ovečka se zatoulá k Blaníku, vběhne do hory a za ní její pronásledovatel. Hora se zavře a není cesty zpět. V hoře pak ovčák poslouží rytířům a za odměnu dostane např. smetí. Poté je propuštěn ze služby. Ovčák, kterému se nechce smetí nést až do vsi, ho cestou vyhází. Ve vsi se dozvídá, že v hoře nebyl jen chvíli jak si myslel, ale celý jeden rok. A když dovypráví co v hoře dělal a jako důkaz chce ukázat zbytek smetí, které dostal za odměnu nestačí se divit. Smetí se proměnilo ve zlato a chudák ovčák se sám na sebe zlobí, že se smetím nezacházel opatrněji.
Ve třetí části pověsti se také vyskytuje ovečka. Jejím pronásledovatelem do nitra Blaníku není ovčák, ale dívka sirotek. Když do hory za ovečkou vběhla spatřila vojsko, které pospávalo kolem stolu. Vojsko se každou hodinu probudilo a ptalo se svého vůdce: "Již je čas?" Ale vůdce jim vždy odpověděl: "Spěte dál!". Dívka prosila vojáky, zda si může svou ovečku vzít a z hory odejít. Ale dostalo se jí odpovědi, že si u nich musí ovečku vysloužit zpět. Dívka službu přijala. Podle pověsti slouží blanickému vojsku dodnes a ovečku si bude moci odnést, až vojsko do pole vytáhne.
Vybrali jsme pro vás ještě jednu zajímavou méně známou pověst, která se odehrává v blízkém okolí Velkého Blaníka. Pověst se jmenuje Blanický rytíř. Vypráví o blanických rytířích a jejich ochraně lidí, kteří bydleli blízko této hory.
Jednou v noci se v hájence na samotě nedaleko Blaníka ozvalo zaklepání na okno. Venku zuřila vichřice a polesný Boreš i jeho sestra Anna se lekli kdo k nim přichází. Na zápraží jejich domku stála polomrtvá cikánka s dítětem na zádech. Polesný s Annou nabídli cikánce přístřeší a postarali se o ni i o její dítě, které se jmenovalo Beba ( Barbora ). Bohužel cikánka ráno zemřela. Sourozenci se rozhodli, že si sirotu nechají. Beba dělala polesnému i jeho sestře velikou radost. Byla bohabojná, milá, hodná a také krásná. Beba chodila pást jejich kravičku do údolí potoka nedaleko Blaníka. Jednou si sedla, opřená zády o strom, a pracovala. Najednou uslyšela koňský řehot. Otočila se a uviděla rytíře sesedajícího z koně. Rytíř požádal Bebu o kousek jídla. Beba se s rytířem podělila o chléb. Rytíř chtěl nakrmit i svého koně. Kůň však nechtěl žrát a tak rytíř pytel s krmením hodil dívce se slovy: "Vezmi ho děvo, můžeš snad pytel a co je v něm potřebovati." Než se s dívkou rozloučil, ještě jí poradil, aby vždy zůstala hodnou a svou čest si zachovala. Beba po příchodu do hájovny vyprávěla Borešovi a Anně co se jí přihodilo. Polesný poslal Bebu pro pytel s krmením, který nechala ve chlívě. V sednici pytel vysypali a k jejich údivu z pytle nepadalo krmení, ale kousky zlatých plíšků. Když Beba polesnému ještě jednou a do podrobna popsala rytíře, řekl jí, že to určitě byl jeden ze spících pánů ve vrchu, kteří se zřídka ale přeci jen někdy dobrým lidem zjevují. Po letech Beba dospěla v krásnou dívku a mnoho mládenců se za ní rádo otočilo. Mládenec jménem Bedřich se o ní začal zajímat více a Bebu to nesmírně těšilo. Ale ve snu se jí opět zjevil rytíř a před chlapcem jí varoval. Daroval jí kouzelný prsten, který donutí jeho nositele říct pravdu. Beba měla prsten dát Bedřichovi, aby si ho navléknul a řekl pravdu o tom jak o Bebě smýšlí. Bedřich si prsten nic netuše navléknul a pravda, kterou řekl nebyla vůbec pěkná. Chtěl Bebu jen obrat o peníze. Bedřich byl louňovickým primátorem vykázán z kraje. Po této události se Beba dlouho po žádném chlapci neohlížela. Až jednoho dne se vydala s Annou na trhy do Vlašimi. Annu zde oslovil hezký mladík a přál jí dobré pořízení při nákupech. Při tom pokukoval po Bebě a ona po něm. Anna Bebě vysvětlila, že je to syn jejich dávného přítele mlynáře ze Smilkova. Mlynář bydlí od nich moc daleko tak se často nevídají. Ale za nedlouho po trzích přišel mlynář do hájovny. Dlouho rozmlouval se svým přítelem polesným. Po mlynářově odchodu sdělil polesný Bebě, že z ní bude nevěsta. Mlynářův syn Václav musel také projít zkouškou s pravdomluvným prstenem a obstál znamenitě. S prstenem na ruce Bebě přede všemi sdělil že jí má rád pro její dobré vlastnosti a vůbec nehledá věno a peníze. Do čtrnácti dnů se v Louňovicích konala svatba, na které se objevil i rytíř. Beba před něj poklekla, aby mu za své štěstí poděkovala a on jí požehnal: "Buď šťastná, dcero má a vzpomeň si v modlitbě své na spící rytíře v Blaníku! Ode dneška se nikdy více neuvidíme." Pak zmizel. Dlouhé mlčení po tomto zjevení přetrhl až polesný Boreš, který pronesl: "Dejž Bůh šťastné probuzení všem spícím v Blaníku!"